Toskánští Habsburkové v Ostrově
zlata cara 600 - 72-03

Eva Gregorovičová

Když v roce 1765 založila Marie Terezie se svým synem Josefem II. tzv. rodinný fond pro zajištění dědického narovnání pro zaopatření a stavovské vydržování dětí a potomků císařské rodiny a rodu, nemohla tušit, že za necelé půlstoletí výnosy ze statků rodinného fondu pomohou přežít přechodný exil jejímu druhorozenému vnukovi, toskánskému velkovévodovi Ferdinandu III. a jeho rodině v těžkých dobách napoleonských válek i nenávratnou ztrátu dědičného toskánského údělu Ferdinandova syna Leopolda II. po roce 1859. Rodinný fond se postupem času rozšiřoval o velkostatky a panství v různých částech habsburské monarchie a byl řízen ředitelstvím císařských soukromých a rodinných statků s ústředím ve Vídni.

Do tohoto majetkového komplexu byla v roce 1803 včleněna po složitých jednáních i bývalá sasko-lauenburská panství ve středních, severních a západních Čechách, jež byla rakouským císařem propůjčena mladšímu bratru, toskánskému velkovévodovi Ferdinandu III. (1769–1824), exulantovi, jenž musel v roce 1799 pod tlakem Napoleonovy italské armády opustit Toskánsko. O své dědičné středoitalské velkovévodství, získané jeho dědem Františkem Štěpánem Lotrinským a Marií Terezií, přišel v roce 1801 téměř na 15 let mírem v Lunèville a vítězstvími Napoleona Bonaparta na evropských bojištích. Ale Ferdinandova cesta k bývalým sasko-lauenburským statkům v Čechách a ke koupi ostrovského panství byla dlouhá a složitá.

Sňatky se středočeský a severočeský sasko-lauenburský majetkový komplex dostal do rukou bavorských vévodů. Naopak západočeská tzv. ostrovská skupina sasko-lauenburských velkostatků přešla v roce 1690 uzavřením manželství mladší dcery Julia Františka Františky Sibylly Augusty až do vymření mužských potomků do držení bádenských markrabat. Po vymření tohoto rodu v mužské linii v roce 1771 spadla západočeská panství jako odúmrť na Marii Terezii jako českou královnu. Přesto Sibyllina vnučka Alžběta Augusta získala doživotní užívání všech těchto panství. V letech 1783–1789 bylo ostrovské panství v pronájmu Schwarzenbergů. Od roku 1799 zůstalo ostrovské patrimonium bez přímého majitele a spravovala ho dvorská komora. Ve stejném roce byl donucen toskánský velkovévoda Ferdinand III., mladší bratr rakouského císaře Františka II., pod přímým ohrožením Napoleonovou armádou opustit Toskánsko, a aniž by kdo tušil, svým způsobem se osudově přiblížil k vlastnictví bohatého západočeského dominia, které měli pak příslušníci toskánské sekundogenitury habsbursko-lotrinského rodu v držení víc jak jedno století.

V roce 1803 se obě bývalé sasko-lauenburské skupiny patrimonií v Čechách, rozdělené sňatky mezi bavorské vévody a bádenská markrabata, opět spojily do jednoho pozemkového komplexu a byly postoupeny habsburskému rodu. V roce 1809 byly tyto tzv. toskánské statky zapsány do desek zemských jako vlastnictví Habsburků. Takto právně ošetřené nemovité vlastnictví bývalých sasko-lauenburských statků bylo připraveno právě včas, aby jeho propůjčení posloužilo jako kompenzace exulantskému toskánskému velkovévodovi Ferdinandu III. za ztrátu Toskánska (1801). Tak se poprvé setkaly osudy toskánského ex velkovévody s ostrovským panstvím, i když oba subjekty ještě nebyly spojeny vlastnickým poutem. Rok 1803 se zároveň stal mezníkem i pro Ferdinanda III., který se v něm konečně dočkal po dlouhých čtyřech letech neutěšeného exilu, stráveného na vídeňském císařském dvoře svého staršího bratra Františka II., konečně svého vlastního státu. Bylo mu totiž uděleno bohaté a významné sekularizované salcburské arcibiskupství, kde mohl být opět vládnoucím suverénem s titulem říšského kurfiřta. Dne 16. března 1803 uzavřeli oba bratři rodinnou dohodu o převodu Salcburska v případě vymření mužských potomků toskánské sekundogenitury na habsburský arcidom. Začlenit Salcbursko do rakouských korunních zemí se také rakouskému císaři nakonec podařilo, ale za jiných okolností, než jak stanovila uzavřená smlouva mezi bratry. Neklidná doba napoleonských válek v Evropě neposkytovala trvalé záruky ve vlastnictví územních celků. Velké přesuny na větší i menší státní útvary mezi evropskými mocnostmi byly odstartovány tzv. bratislavským mírem, uzavřeným 26. prosince 1805, po rakouských porážkách u Ulmu a Slavkova mezi diplomaty císaře Františka II. a Napoleona. Rakousko se muselo vzdát italských a německých území a náhradou získalo Salcbursko. Dosavadní vládnoucí kurfiřt Ferdinand III. Toskánský musel bývalé církevní knížectví opustit a byl odškodněn mnohem menším územím würzburského biskupství, které bylo povýšeno na velkovévodství, aby odpovídalo titulu vyhnaného toskánského panovníka. Ale ani tato výměna nebyla pro Ferdinanda III. definitivní. Na sekularizované Würzbursko si činilo nároky Bavorsko. Po složitých jednáních mezi Rakouskem, Bavorskem a Ferdinandem III. byla ve Würzburku dne 25. října 1808 uzavřena trojstranná rakousko-bavorská smlouva, která stvrdila územní změny a finanční odškodné pro toskánského ex velkovévodu ve výši půl milionu zlatých. Za tuto sumu bylo Ferdinandovi nabídnuto ke koupi propůjčené ostrovské panství, daleko svou hodnotou přesahující peněžní odškodnění. Ještě téhož roku byla jako ústřední orgán všech toskánských panství v Čechách zřízena toskánská administrace statků se sídlem v Praze. Od roku 1811, kdy došlo k faktickému převzetí ostrovského panství Ferdinandem III., podléhalo ředitelství velkostatku v Ostrově tomuto ústřednímu orgánu až do roku 1847. K roku 1811 bylo ostrovské dominium daleko největším panstvím z celé bývalé ostrovské skupiny velkostatků. Pod patrimonium patřila tři města a 32 vesnic. Výnosy z panství byly poměrně vysoké a stabilní, a to jak z pozemkového vlastnictví, tak z lesního a rybničního hospodářství i pivovaru. Pouze zámecký areál, kdysi nádherné sídlo bádenských markrabat, byl ve velmi špatném stavu. Po požáru v roce 1795 byly budovy zámku pouze provizorně zastřešeny, vnitřní zařízení z velké části podlehlo požáru nebo bylo zchátralé a zpustlý byl i někdejší překrásný zámecký park. Nový majitel Ferdinand III. Toskánský sídlil před návratem do Toskánska až do roku 1814 ve své rezidenci ve Würzburku. Ostrovský zámek byl stranou jeho zájmu. V podstatě ho ostrovské dominium zajímalo jen po stránce hospodářských výnosů a ekonomických zisků. Po návratu Ferdinanda III. do Toskánského velkovévodství, navráceného toskánské habsbursko-lotrinské linii vídeňským kongresem, bylo ostrovské panství řízeno přes Administraci toskánských statků v Praze z Florencie, a to až do roku 1859, kdy Ferdinandův syn Leopold II. byl donucen opět opustit Toskánsko pod vlivem politické situace v Itálii, tentokrát ovšem nadobro. Asyl pro svůj nedobrovolný exil s celou rodinou našel právě na ostrovském panství. Poslední fakticky vládnoucí toskánský velkovévoda s rodinou a dvořany dorazil do Ostrova přes krátký pobyt na vídeňském dvoře dne 10. září 1859. Jak si poznamenal do deníku své první dojmy, v nichž obdivoval zámek, zahradu, lesy, louky, obdělávaná pole i věčně zelenými stromy porostlé hory svého nového působiště. Dne 11. září se konala na počest velkovévodské rodiny slavnostní mše a oběd, shromáždění místních představitelů a obyvatelstva. Leopold po první vyjížďce po okolí vyjádřil svůj vztah k Ostrovsku slovy: „Bude se mi líbit moje panství, doufám, že ho povedu k většímu rozkvětu. Líbí se mi venkovský život.“ A toto své předsevzetí splnil, i když se Ostrov nestal jeho trvalým sídlem. V roce 1860 si koupil brandýské panství, které se stalo jeho trvalým domovem. Ostrovské dominium však nezanedbával. Naopak pečlivě své patrimonium spravoval, rekonstruoval zámek i park, podporoval místní spolky, věnoval mnoho financí na subvence pro piaristickou kolej, opravy městských staveb i místní chudé. Za to se mu odměnili představitelé města tím, že ho dne 23. února 1861 jednomyslně zvolili starostou města Ostrova; další volby následovaly v roce 1864 a 1867. Leopold si svého zvolení nesmírně vážil, což vyčteme i z jeho slov, kterými volbu komentoval: „Byl jsem zvolen starostou Ostrova, je to vyjádření lásky dobrých lidí ke mně.“ V Brandýse, kde sídlila administrace obou Leopoldových patrimonií, velice pečlivě studoval zprávy o stavu ostrovského panství, vydával pokyny k zajištění rentability velkostatku, jako správný hospodář sám často při svých návštěvách vše na dlouhých obchůzkách či projížďkách po panství osobně kontroloval, aktivně se zúčastňoval zasedání městské rady i městských, či spolkových slavností. Při jednom ze svých pobytů sepsal dne 16. července 1867 v ostrovském zámku i svou závěť.

V testamentu však neurčil, komu ze synů ostrovské panství po jeho smrti, k níž došlo za jeho návštěvy Říma dne 29. ledna 1870, připadne. Proto v letech 1870–1872 probíhala složitá rodinná jednání mezi všemi mužskými dědici o rozdělení nemovitých majetků v Čechách, Toskánsku a Rakousku. Ostrov nakonec získal nejstarší Leopoldův syn Ferdinand IV., který od roku 1866 až do své smrti byl jako hlava toskánské linie habsbursko-lotrinského rodu již jen titulárním toskánským velkovévodou. Ferdinand projevil při jednáních velkou iniciativu, aby mohl západočeské panství vlastnit. Jak čteme v jednom z jeho dopisů z 14. května 1871: „Právě studuji dokumentaci o Ostrově, také já dávám přednost ho získat do vlastních rukou, pro mě i pro mé děti. Máme zde známý zámek, zdravé podnebí, rozlehlou zahradu, úředníky a sloužící, kteří již byli ve službách naší rodiny. Jestliže mi ostrovské panství připadne, získám tak již známé místní osoby.“ Podepsáním smlouvy o rozdělení dědictví po Leopoldu II. v roce 1872 se nakonec i stalo. Ferdinand již byl na tuto eventualitu připraven. Okamžitě pověřil dlouholetého ředitele Karla Hartmanna řízením panství, které již podléhalo administraci toskánských statků v Salcburku. Vbrzku realizoval rekonstrukci zámku, aby vyhovoval potřebám jeho velké rodiny, obnovil zámecký park, nechal provést melioraci řeky Bystřice, sledoval výnosy a rentabilitu rozsáhlých lesů, staral se pečlivě o rybniční hospodářství, pokračoval v podpoře místních spolků, poskytoval subvence, nezapomínal ani na finance pro kostely a špitál, sledoval ceny produktů na trhu, aby zhodnotil prodej obilí a píce, mléka i masa, kontroloval chov dobytka, nezanedbával ani rozsáhlé honební revíry. Ještě za svého života myslel i na zabezpečení dobrého chodu panství svým nástupcem. Proto již v roce 1903 převedl na svého syna Josefa Ferdinanda veškeré pravomoci pro správu svých statků v Čechách (Ostrov), Rakousku a Toskánsku. Mladý arcivévoda, vykonávající v té době velitele posádky v Olomouci, získal pro seznámení se s chodem nemovitých majetků od císaře Františka Josefa I. již v roce 1899 roční dovolenou. Díky těmto svým zkušenostem mohl po smrti svého otce v roce 1908 převzít jako dědic zmiňovaná panství s poměrně přesnou představou o jejich fungování. Sám však už ani ostrovské, ani jiné patrimonium neřídil, to vše vykonávali jeho administrátoři v Salcburku. Josef Ferdinand dal plně přednost vojenské kariéře v rakouské armádě. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byla výnosem ministerstva zemědělství z 29. dubna 1919 uvalena také na ostrovské dominium jako na majetek příslušníků habsbursko-lotrinského rodu vnucená správa. Podle mírových smluv uzavřených v roce 1919 v Saint Germain a v roce 1920 v Trianonu připadly všechny bývalé movité i nemovité habsburské statky novému čsl. státu. Na základě článků dohod uzavírajících 1. světovou válku dne 12. srpna 1921 bylo rozhodnutí o konfiskaci habsburského majetku na našem území uzákoněno zákonem č. 354/1921 Sb. z. a n. Tímto aktem byla uzavřena definitivně kapitola historie toskánských Habsburků jako majitelů panství v Čechách. Přesto však stopy jejich působení, trvající víc jak jedno století, zůstaly vryty ve stavební činnosti jejich sídel i v rozsáhlých uměleckých a knižních sbírkách, uložených dnes v Národním muzeu a na zámku Konopiště. Avšak nejdůležitější svědectví pro poznání historie rodu jsou vepsána v dokumentech Rodinného archivu toskánských Habsburků, který se nachází v Národním archivu v Praze.

 

smycka 1000Veškerý obsah byl převzat z brožury ISBN 978-80-260-9764-8.

back-01 domu vpred