Projev Radbota Habsburg-Lothringen
smycka 900

Foto č. 2(Arcivévoda Radbot Habsburg-Lothringen při projevu na vernisáži výstavy
„Toskánští Habsburkové a ostrovské panství 1808 – 1918“.)

Vážený pane senátore,
vážený pane starosto,
milí příbuzní,
vážené dámy, vážení pánové,

je mi líto, že neovládám Váš jazyk. Nejprve bych Vám však chtěl poděkovat za Vaše pozvání do Ostrova na tuto výstavu.
Můj vztah k Vašemu městu je velmi prostý: jsem prapravnuk Vašeho starosty Leopolda Toskánského. Nejsem pochopitelně potomkem jediným, dnes existuje ještě 60 dalších mužských potomků Habsburků, vnuků a pravnuků jeho synů Ferdinanda a Karla. Panství Ostrov připadlo Habsburkům v roce 1808, roku 1811 ho získal Ferdinand III. Toskánský. Tehdy byl velkovévodou würzburským, a v té době tady také často pobýval. V roce 1814, po zmatcích napoleonských válek, získal velkovévoda svoje Toskánsko zpět a vládnul zde až do své smrti v roce 1824. V posledních deseti letech života se sem – do Ostrova –  on sám už nikdy nedostal, správu svého majetku svěřil správci.
Druhým habsburským majitelem byl jeho jediný syn velkovévoda Leopold II. V prvních letech své vlády provedl v Toskánsku ještě řadu pokrokových reforem, vždyť to byla doba industrializace a prvních železnic. Zavedl pozemkové knihy, provedl četné meliorace a řadu dalších významných počinů. Politická situace byla ale stále neklidnější, v roce 1848 došlo k revoluci a v roce 1859 k povstání, které rodinu přinutilo Toskánsko navždy opustit.
Po krátkém pobytu v Rakousku, kde abdikoval ve prospěch nejstaršího syna Ferdinanda IV., se v září 1859 dostal s rodinou do Ostrova, který tehdy už po dobu 50ti let spravovali správci. Prvními, skutečnými obyvateli zde na zámku byli velkovévoda Leopold, tehdy mu bylo 62 let, a jeho choť velkovévodkyně Marie Antonie Neapolská, princezna Bourbonsko-Sicilská, tehdy 45tiletá, a jejich deset dětí. S nimi přijela jedna teta, jedna vnučka a celá dvorní administrativa. Rodina se usadila na zámku a brzy se rozvinuly čilé kontakty s obcí a s obyvateli městečka. Musím říci, že Leopold II. byl velmi přátelský vladař, který měl velmi blízko k prostým lidem, a dodneška na něho v Toskánsku vzpomínají s láskou jako na „Babbo Leopoldo“ (tatínka Poldíka). Velkovévoda nerenovoval jenom zdejší zámek, ale i řadu dalších objektů v obci. Radnice dostala novou střechu a také nové hodiny. Podporoval zdejší obyvatele a snažil se nastartovat místní ekonomiku. Velkovévodkyně se velmi angažovala v sociální oblasti a podporovala především klášter piaristů. Sbírala peníze u všech příbuzných v jeho prospěch.
Zdejší lidé viděli v Leopoldovi II. nejenom nového panovníka panství, ale spatřovali v něm aktivní osobnost, která se uměla angažovat pro dobrou věc, a proto ho zvolili starostou. On sám tuto funkci s pokorou přijal a neviděl v ní jenom čestný úřad, ale povinnost, kterou bral velmi vážně. Vládnutí byla jeho práce a on jako „šéf města“ – starosta – nechtěl toto tehdy malé město v žádném případě zklamat.
Za přítomnosti velkovévodské rodiny sem přijíždělo pochopitelně mnoho významných hostů. Ostrov navštívil například sasský král Johann, řecký král Otto, kardinál Schwarzenberg a dokonce rakouský císař František Josef I. A pochopitelně také mnoho nejbližších příbuzných a dětí. Leopold Toskánský považoval Ostrov spíše za letní rezidenci, a proto si hledal sídlo v Praze a v jejím blízkém okolí. Brzy zakoupil zámek v Brandýse nad Labem, který se stal jeho trvalým bydlištěm.
Na osobnostech velkovévody Leopolda a velkovévodkyně Antonie mě upoutalo především to, s jakou samozřejmostí a s jakou pokorou se dali do díla, jak nesložili ruce v klín, nestýskali si po svém krásném velkovévodství. Vždyť byli oba dva praví obyvatelé Středomoří, Leopold se narodil ve Florencii, Marie Antonie v Palermu, oba žili dlouho v Toskánsku a narodily se jim tam všechny jejich děti. Toskánsko však bylo navždy ztracené a Leopold se stále více identifikoval se svojí novou vlastí. Dokonce i podle své poslední vůle chtěl být pochován „v zemi české“. Stalo se však něco jiného: zemřel v roce 1869 v Římě, tam byl nejprve pohřben a pak později převezen do Vídně do císařské hrobky. Po jeho smrti se velkovévodkyně odstěhovala do Solnohradska, kde roku 1898 zemřela.
Panství Ostrov zdědil jeho nejstarší syn Ferdinand IV. Toskánský. Bylo mu 35 let, byl již dva roky podruhé ženatý s Alicí Parmskou. Na zámku udělal hned několik změn, nechal vystavět nové zámecké křídlo. Ale i pro něho zůstal Ostrov pouze letní rezidencí. Středobodem jeho života byl Salzburg, kde se narodilo všech jeho 10 dětí, právě odtamtud se snažil zastupovat své zájmy a plnit povinnosti jako velkovévoda a hlava toskánské linie Habsburků. Já sám jsem našel jenom málo památek a odkazů na jeho pobyty zde v Ostrově. Na této výstavě jistě najdu mnoho vzpomínek na tyto letní pobyty. Vím jenom, že jeho syn Leopold věnoval ve svých Memoárech letním dnům v Čechách celou jednu kapitolu. Druhý syn, můj dědeček Petr, používal jako své inkognito jméno „Graf Wickwitz“ (hrabě z Vojkovic). Ferdinand IV. Toskánský umírá v roce 1908 v Salcburku. Majetek v Ostrově převzal jeho nejstarší syn Josef a spravoval jej až do roku 1918, to byly takříkajíc poslední „toskánské“ roky.
Uvedl jsem tady jenom několik slov jako nehistorik, jde o pokus potomka představit si dobu toskánských velkovévodů v Ostrově. Bez ohledu na oněch 110 let udělala dlouhá a velká historie Ostrova na mne velký dojem. Kolik požárů Ostrov zničilo, jak často se tu měnilo panstvo a majitelé, jak často se zámek přestavoval a obnovoval, kolik válek zažil, a Ostrov přece vždy znovu povstal. Je zde přítomna síla, dynamika, vůle k životu, schopnost nevzdávat se. Postačí, když si prohlédneme dnešní Ostrov. Mohu jen obdivovat a blahopřát Vám. Důkazem této dynamiky je také dnešní výstava, na kterou se velmi těším, a které přeji mnoho úspěchů a mnoho návštěvníků.